1.kapitola 1 část- Je lepší shořet než vyhasnout

23. července 2015 v 23:56 | Veronica |  Zlomená růže (Příběh)


Prolog

Felix. Jediné jméno, které mi dokáže vykouzlit úsměv na rtech. Jediný člověk, který mi dokáže pomoci. Stála jsem na pokraji smrti, a ty jsi mě z toho vytáhl. Jenže ty už tu nejsi.
Proč Felixi, ty, proč zrovna ty?
Byl jsi ten jediný důvod, proč jsem ještě dýchala. Jenže Ty už se nevrátíš, nepomůžeš mi jako tehdy. Stojím tu na hřbitově a pokládám růži na Tvůj hrob. Srdce se mi svírá, kolena podlamují a i přesto tajně doufám, že Tě ještě uvidím. Jsem naivní, ale já Tě potřebuji ani nevíš jak moc. Tvoje oči, smích, obětí, polibky. Tak moc mi chybíš. Ke Tvému hrobu chodím každý den. A truchlím.
Vrať se Felixi , vrať se.
Každý den bez Tebe je jako trest, jako služba v nejtemnější části pekla. Rána jsou těžká- probouzím se a vím, že už na mě nic nečeká. Chodívám po ulicích a snažím se aspoň na chvíli osvobodit svou mysl- ale nejde to. Vše mi Tě tu připomíná.
Pokládám si otázku 'kde jen si?' a pak si vzpomenu. Pobodali Tě v bitce. Osobně se pomstím Tvému vrahovi, až ho najdu. Udělám vše pro to, aby trpěl. Felixi, miluji Tě.
Prosím, Bože , dovol mi ještě jednou ho spatřit. Copak nevidíš, že je to bez něj peklo? Ticho.
Už odcházím. Ale pomstím se. A pak budu zase s tebou. To jediné jméno, které provolávám každou noc ve tmě. Felix.

1.


,,Dokážeš jen tak zapomenout na minulost?" zeptá se
,,Ne, proto jsem tady."
,,Je hrozné dívat se na to, jak se sama ničíš."
,,Drž hubu a radši mi podej ještě." Odseknu a šňupnu si onen bílý prášek
Pálí mě nos. Vždycky to pálí.
,,Nemáš to zapotřebí. "
,,Di do prdele. "
Co se to se mnou stalo? Sedím tu na vlakovém nádraží s bandou feťáků. Jo, až takhle hluboko jsem klesla. Bez Felixe se můj život zhroutil. Mým životem se staly drogy. LSD, tráva, heroin- to vše a mnoho dalšího jsem měla a mám až do dnes na denním pořádku. Své zájmy a koníčky jsem vyměnila za krádeže a prostituci, které potřebuji, abych měla peníze na další dávku. Abych tu mohla sedět zfetovaná a koukat, jak mi utíká život před očima. Mé kamarády nahradili neznámé sjeté tváře, které každým dnem vypadají víc a víc mrtvolně. Nemám domov. Radši jsem z něj odešla. Všechno co jsem kdy měla, je pryč. Zatraceno ve tmě, ze které se nikdy nic nevrátí. Ty krásné letní dny zalité sluncem s mými přáteli a láskou, jsou jen vzpomínkou.
Jediný důvod proč jsem ještě nespáchala sebevraždu je Zac a naše parta. Je nás jen pět- Já, Zac, dva kámoši Jeff a Chris a kámoška Sarah. Hodně mi pomohli. Naučili mě žít tenhle život, zasvětili mě sem. Jsou to lidi jako já- taky nemají pro co žít. Většinou jen tak posedáváme, povídáme si a čekáme, kdo umře tentokrát- původně byla totiž parta osmičlenná. Dotyční až na jednoho však partu opustili dřív, než jsem se k nim přidala já. Herák je totiž jako náboj ze zbraně- akorát rychlost se liší. Rozhlédnu se kolem. Špína, všude. Jen nevím, jestli větším odpadem jsou rozsypané koše nebo my, feťáci.
Něco mě však vytrhne z mého přemýšlení. Neznámý kluk mě sjíždí svým pohledem. Ale ne pohledem plným extáze ani pohledem člověka, kterého mám za peníze sexuálně uspokojit, (tyhle výrazy totiž znám už moc dobře) je to takový ten pohled- taky míříš do pekel?
,,Co je to tam za novýho kluka?" zeptám se Zaca ukážu na onoho samotáře v rohu
,,To je Luke. Dělá tady grafitti a prodává nám herák. Kdybys viděla kolik má toho matroše, ty vole, ten musí bejt v baliku, čeče." odpovídá
Zajímá mě, ať už je to kdokoliv. Zamířím k němu. Do jeho hezkého obličeje mu spadají blonďaté neučesané vlasy a ve tváři mu najednou zadominuje nepřítomný výraz, což kompenzují jeho oční zornice, o velikosti zhruba špendlíkové hlavičky. Sedí tam, kouří cigaretu a kouká do neznáma.
,,Ahoj." Pozdravím ho
,,Ah- čau." Opětuje. Ten hlas mi je strašně povědomý, ale nedokážu si však vybavit, kde jsem ho již slyšela.
,,Můžu si přisednout?" zeptám se.
Snažím se být milá, ale spíš si připadám jako bych zácházela se zmateným šťeňátkem, které navíc ještě trpí nějakou poruchou.
,,Jistě můžeš." říká a omylem spadenej herák, si schová zpátky do své bundy.
Chvíli nikdo nic neříká.
,,Je lepší shořet než vyhasnout." Řeknu po zhruba minutě ticha
,,Kurt Cobain. Týpek." Přitaká a dlouze si potáhne
,,To jo, ale víš jak, chci říct- zkus se zamyslet nad tou myšlenkou. Proč děláme, to co děláme? Proč radši nesebereme naše životy a nezkusíme žít jinak, lépe? Jsme jak svíčky, vyhasli jsme." Wow, co jsem to řekla?
Jakoby pusa byla rychlejší než mozek, mluvila jsem totiž zcela od srdce a to snad poprvé od doby, co jsem tady. Vím- i když ho neznám, že je na tom stejně jako já. Vidím tu bolest v jeho očích.
,,Proč něco měnit. Naše životy už budoucnost ztratily." Odvětí
Vím jak ti je.
Pohlédne na mě a já se zahledím do jeho smaragdově zelených očí.
Topím se v žalu.
,,Co tady vlastně děláš? Nevypadáš jako někdo, kdo v tomhle jede." řekne. Stále se do mě vpíjí pohledem.
,,Moje story je na dlouho." Sklopím hlavu
,,Mám času dost."
Zhluboka se nadechnu. Už dlouho jsem o tom nemluvila. Snažím se to říct úplně bez emocí, jakože je to už za mnou, ale neúspěšně. V půlce věty se mi láme hlas.
,,Před půlrokem mi v bitce ubodali kluka. Byla jsem u toho a nemohla jsem vůbec nic udělat. Umřel mi v náručí."
,,Aha…"odmlčí se. ,,Upřímnou soustrast. Ale já na tom nejsem o moc líp."
,,Co se ti stalo?" vyzvídám
,,Moje holka zemřela na rakovinu."
Ach. Proto ten oceán žalu.
,,Panebože, jakto?"
,,Pro ni byli drogy vším. Bylo jasný, že to tak skončí-přivedla mě sem, ale nikdy jsem v tom nejel tak moc jak ona. Pak ale začla jít do extrému…když ležela na smrtelný posteli, řekla, že mě miluje a pak mi dala vše, co u sebe měla, herák nejmíň za 30 litrů. Díky tomu se ze mě stal i dealer a tak žiju- nežiju."
Wow. Srdceryvná story v pár větách.
,,To mě moc mrzí..."
Nastane chvíli ticho.
,,Pořád to ale není důvod dělat tyhle věci, nemyslíš?"
,,Není, ale jak říkám, mě už světlá budoucnost nečeká."
,,Proč myslíš?"
,,Na tohle se znám až moc dobře."
Chová se dost pesimisticky, ale mile. Vsadím se, že bych pod tou jeho černou kápí sebekritiky a zla našla veselého kluka. Jenže, jsem taková pod svou kápí i já?
,,Nechceš jít někam..jinam?" zeptám se, protože se kousek od nás zakempily bezdomovci, kteří začali dělat hluk.
,,Klidně, ale musím si ještě píchnout." řekne
,,Nemusíš." Mrknu na něj
,,No jasný. Máš lžičku?" zvážní
Vždycky u sebe, kapitáne.
,,Jseš si jistej, že pak budeš moct chodit?" zeptám se a neochotně mu ji podám
,,Věř mi. Nejsem nováček. Umím si stav užívat ale i chovat se relativně v pohodě." Dořekne a snad ve vteřině zmizí na toalety.
Upřímně- chtěla jsem si spíš pokecat, než koukat, jak je sjetej. Docela mě už ty drogy začínají srát.

Druhá část první kapitoly ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama