3. kapitola 1 část. - Nový začátek

14. ledna 2016 v 21:55 | Veronica |  Zlomená růže (Příběh)




,,Cože?"
,,Už to nezvládám. Končím. Končím s tímhle zkurveným životem feťáka."
,,Jak to myslíš, že končíš?" nechápe
,,Tak jak to říkám. Mohu ukázat? Podej mi herák."
A sáček, který mi podává, sypu do záchodu.
,,Přesně tohle s tím hodlám udělat. Do hajzlu s tím."
,,Co to děláš ty vole?! Ten herák potřebuju!" zvýší hlas
,,Ne. Ty si jenom myslíš, že ho potřebuješ."
,,Ty- ty vůbec nic nevíš! Já s tím nepřestanu! Nechci- a víš proč? Sem úplně v pohodě! Kdybych chtěl tak přestanu ze dne na den, ale já nechci, chápeš to?!"
Zírám na něj s otevřenou pusou.
,,Tohle nejsi ty." Řeknu a hluboce se mu zahledím do očí
Do těch svůdných, plných bolesti a žalu..
,,Hele je konec- ať už se ti to líbí nebo ne." dodám
,,Ne není? Proč by měl být? Co se stalo?"
,,Protože mě tohle všechno už zatraceně sere, Luku! Copak tebe ne? Ráno se vzbouzet v křečích, bejt závislej na něčem tak stupidním! Včera jak sem na tebe vyjela sem pak nešla za kámošem. Šla sem se prodávat. Ztrácím důstojnost nebo sem ji vlastně už ztratila- stejně jako všechno ostatní. A ty taky- to ti nevadí? Že nemáš nic jinýho než ten zatracenej bílej prášek?!"
Hlavu sklopí do dlaní.
,,Měla jsem teď docela dost hnusný halušky- vím na stopro, že kdybych si dala ještě, zalehnu někam do příkopu a už se neprobudím."
Je ztracený. Neví, co má dělat.
,,Neříkám, že do toho musíš jít se mnou."
Ale moc bych si to přála. Moc…
Nastane ten nejhorší druh ticha. Absolutně nevím, jakou odpověď mám očekávat a tak tam stojím- sekundy, minuty, ale připadá mi to spíš jako hodiny ba dokonce i dny. Žádný náznak odpovědi ani oční kontakt. Rozhodl se.
Nemám sílu cokoliv říci, jen se otáčím a odcházím. Je to těžké, ne ani tak kvůli mně, ale kvůli jemu. Znám ho sotva pár dnů ale vím, že na to má. A mrzí mě, že má příležitost s tím přestat- navíc společně s člověkem, který zažívá úplně to stejné, ale nechce. Nebo jsem mu jen já naprosto ukradená? Tak či onak- nechávám ho tu. Už mě nezajímá…vybral si.
Procházím nádražní halou a koukám na lidi, které bych ještě dnes ráno nazvala dobrými kamarády, ale teď už jsou to pro mě cizí lidi. Nikdy jim nešlo o mě samotnou. Šlo jim jen o kšefty s háčkem.
Chcípněte tady, zmrdi.
Zatáhnu za kliku východu. Doufám, že až sem příště půjdu, bude to za cílem cestování. Ukápne mi slza.
Sbohem…
Do tváře mě praští studený podzimní vítr. Venku už se trochu setmělo, ale sytě zbarvené listí stromů šero neskrylo. Rozhlížím se…je to krásný pocit svobody. Přecházím přes přechod, silniční provoz je však velký a tak jsem obezřetná. Kráčím, kráčím, až zacházím na roh potemnělé ulice. Nádražní hala se mi už téměř ztrácí z dohledu, tak se na ni ještě naposledy podívám a rozloučím se. Loučím se s částí svého já, za kterým jsem právě udělala tlustou čáru.
Těším se. I když bych radši měla někoho s sebou…
Když v tu najednou- dveře haly se rozletí a někdo vybíhá ven.
,,Sam…Sam!" rozumím prvně. Je to už dost daleko a můj sluch na dálku není úplně perfektní. Stejně jako můj zrak.
Kdo jen to sakra je? A proč se přibližuje ke mně?
Ale ne.
Možná tuším, kdo to je. Vlastně bych byla úplně hloupá, kdyby mi to nedošlo.
Prosím ne….nechoď za mnou..nedělej to ještě těžší než to je..
,,Dan, Dan!" slyším teď již zřetelně ,,Počkej na mě!" utíká za mnou
,,Ne Luku, nech mě, prosím!" odvracím se
,,Dan, počkej, já ti to vysvětlím!"
Snažím se působit v klidu a vyrovnaně. Nechci, aby viděl, jak moc mě to dostalo.
,,Nemusíš mi nic vysvětlovat. Rozhodl ses? Rozhodl. Nejsem na tebe naštvaná. Měl jsi na výběr a zvolil sis."
,,Ale ty to nechápeš? Chci říct že-"
,,Prosímtě, co bych neměla chápat? Dnešní den byl super, ale je konec, tečka. Je mi jasný, že si ke mně začal něco cítit a já k tobě taky- ale nejde to. Nemůžem se spolu ani bavit jestliže já budu čistá a ty budeš brát tu sračku."
,,Necháš mě domluvit?" rozčílí se trochu. Malinko.
Přikývnu. Sakra, co jen chce?
,,Nejsem tu proto, abych tě stahoval dolů…chci se k tobě přidat. Máš pravdu."
Jo!!!
,,Ale proč- proč…vždyť jsi…Už ses rozhod ne?" zeptám se zaskočeně
,,Ty jsi mě snad slyšela něco říct?" mrkne
No to si snad dělá srandu.
,,Potřeboval jsem nad tím pořádně popřemýšlet. Ve chvíli kdy jsi odcházela…jsem si myslel, že je to tak asi lepší…chvilková slabost."
No proto.
Přistoupí ke mně a já se nezmůžu na slovo. Dostal mě. Už zase.
,,Tys brečela?"
A jéje. Slzy z tlusté čáry za starým životem ještě neuschly.
Sklápím hlavu k zemi a neodpovídám. Je to pro mě trapné, ponižující. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. No, on to však nenechá jen tak být. Ukazováčkem mi zdvihne bradu a tím mě donutí podívat se mu do očí. Do jeho krásných, smaragdově zelených…
Dostávám letmou pusu přímo na rty, na utěšení. Mě to však nestačí- chci víc. Chci mu dokázat, jak moc rozervaná jsem byla a stále jsem a tak mu letmý polibek oplácím. U něho to však nezůstane. Postupně se to celé stupňuje a i když bych moc chtěla, vášnivá líbačka to není. Je to něžné. Něžné jako pohlazení peříčkem po tváři, něžné jako vanilková zmrzlina. Něžnost, kterou jsem už dlouho nezažila.
,,Dan…"
,,Jestli mě po tomhle chceš pustit k vodě, tak to jsi ještě neviděl nic z vášnivé a nadržené Danielle." zavtipkuji
,,A budu mít někdy příležitost takovou Danielle poznat?" mrká na mě šibalsky
,,Nejseš tak trochu rychlej?"škádlím ho
,,Děláš si srandu? Začala sis." Kření se
Chvíli tam ještě stojíme a flirtujeme spolu. Je zajímavé jak pár minut- ani ne hodina mohou změnit váš život. Jsem strašně ráda, že jde Luke se mnou. Je to dobrý kluk.
,,No jo slečno, ale jednu věc ste nevyřešila." Prohodí najednou a tím utne tu vtipnou a odlehčenou konverzaci
,,Jakou?" ptám se nechápavě
,,Kde chceš jako bydlet, přežívat?"
Ajo. Do prdele.
Vytřeštím oči div mi nevypadnou z důlků. Má pravdu- na tohle jsem vůbec nepomyslela. Instinktivně jsem šla cestou domů, ale tam jít nemůžeme a já se tam ani nějakou dobu vracet ještě nechci.
Chvíli jen koukám do země a přemýšlím. Co budem jenom dělat? Zažila jsem asi deset minut zalitých sluncem a poté se můj sen zbořil jako domeček z karet. Tohle bylo opravdu silné bodnutí.
,,Dan, slyšíš mě?" ptá se. Z hlasu mu sálá starost a velké obavy.
,,Já…já nevím, kam pudem. Úplně sem na to zapomněla." odpovídám se sklopenými oči.
,,Něco najdeme."
Usmívá se a to mě udivuje. Jak to, že je najednou tak..pozitivní? Začínám se v těch jeho změnách nálad ztrácet.
,,To asi těžko, vždyť nemáme nic." Bez práce, rodiny a hlavně bez peněz. Jak jsem jenom mohla být tak naivní? Žádný nový začátek nebude- není jak začít.
Povzdychne. ,,Nepotřebujem. Můžem bydlet u kámoše."
Ne, jen to ne!
Je mi z toho na nic. Byl by to určitě hroznej byt.
,,Nebo můžem jít do léčebny." navrhnu
,,Ani hovno. V žádným případě." Odsekne s vážným výrazem
,,Proč ne?"
,,Protože prostě ne."
,,Nemyslíš, že si zasloužím vědět proč?"
,,Dan, někdy jindy..prosím."
Co ho sakra tolik rozzuřilo?
Nechci ho ještě víc naštvat, takže se k tématu odvykací kůry už nevracím.
,,Tak půjdem k tomu kámošovi teda?" naléhá
,,Co je to za kámoše?"
,,David, z party."
,,Asi dost fetuje co?"
,,Ne, jen hulí. A občas si dá teda na akci čáru háčka, ale to je všechno. "
Zahledím se do dálky bolestným pohledem. Takhle jsem si to vůbec nepředstavovala…ale je jiná možnost?
,,Je do pohody, Dan. Není se čeho bát- sice to není jak pětihvězdičkovej hotel, ale na nějakou dobu to půjde, co říkáš?" přesvědčuje
,,Nejradši bych řekla ne."
,,Dan-
,,Ale nemáme na výběr, takže… říkám ano."
,,Děkuju." Usměje se
,,Není za co." Odvětím sklesle
,,Můžeme vyrazit?"
,,Můžem."
Řeknu a naše ruce se propletou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama