Příběh do Kingdom Come

29. února 2016 v 15:52 | Veronica |  Jednodílné příběhy

Abyste chápali význam tohohle článku, asi před týdnem jsem se dozvěděla o jedné soutěži, kterou pořádají tvůrci hry Kingdom Come. Cílem soutěže bylo napsat pokračování textu (tj. napsán kurzívou) o zhruba délce 1 000- 1500 slov ( přesáhla jsem o 53, snad to nevadí Smějící se ). A jelikož výhrou byl jednak přístup do beta verze této hry a samozřejmě zveřejnění nejlepšího příběhu na sociálních sítích.. Neváhala jsem a vrhla se ke psaní!
Oficiální stránka zde ( můžete si tam přečíst i příběhy ostatních).
edit. Kdyby jste na odkazu v rámci komentářů hlasovali pro můj příběh, vůbec bych se nezlobila Usmívající se ( Samozřejmě ale pokud už hlasovat budete, hlasujte čistě na základu svého názoru a nenechte se ovlivnit)

Letní slunce rozehnalo mraky a již opět příjemně hřeje, blátivé cesty stále připomínají divou bouři poslední noci. Jindřich konečně vstupuje za mohutné a pocit bezpečí budící hradby města Ratají. Ačkoliv by se měl Jindřich dostavit na hrad Pirkštejn, jeho první kroky vedou do krčmy pod radnicí.
Však cesta z Talmberka dá hrdlu snadno vyschnout a vidina chlazeného piva je příliš lákavá. Přisedává spokojeně ke stolu, v ruce příjemně naplněný korbel, když tu náhle zahlédne známou tvář. Tvář, která by tu neměla být. Tvář, která…

Je stejná, jako ta co vídává v zrcadle. Stejné kaštanově hnědé oči, vystouplé lícní kosti a černé kadeře trčící z kápě. Patří jeho bratru Daliborovi.
Jindřich začíná počítat do desíti, aby se uklidnil. Dalibor je poslední člověk, kterého chce vidět. Jsou sice stejné krve, ale nesedí si už od dětství. Vzhledem jsou jako ten druhý, ale charakterem naprosto jiní. Jindřich byl už jako dítě vždy čestný a poctivý. Často ho otec brával do kovárny a učil ho řemeslu s tím, že jednou bude Jindřich kráčet v jeho stopách. Dalibora vždycky spalovala žárlivost a závist, když musel zůstávat doma a pomáhat matce s ženskými pracemi. Nikdo mu totiž nevěřil. K tomu byl arogantní, neskutečně zahořklý a sem tam i něco pokradl. Kdyby nebyli bratři, Jindřich by se na Dalibora koukal skrz prsty. Ale protože byli, snažil se starat a pomáhat tak, jak to bylo mezi bratry ve zvyku.
Žili jako každá jiná rodina v malé vesničce Lom. Starali se o chod domácnosti, dobytek a Jindřich získával praxe do svého budoucího povolání. Vše se ale změnilo krátce po tom, co dvojčata neboli Brázdovy hoši dosáhli sedmnácti let.
V Otmarském království začali nepokoje. Rod Koluchů byl přesvědčen o svém nároku na trůn, kterého dosahovali násilím. Koluchové vypálili Lom a spoustu dalších měst. Vše se seběhlo tak rychle a nečekaně, že se rodiče dvojčat museli obětovat pro záchranu svých synů. Zatímco tenhle čin dodal Jindřichovi odvahu přidat se k Otmarům a bojovat tak za svůj lid, Dalibor sběhl a stal se jedním z nich. Jedním z Koluchů co drancují města, znásilňují ženy a zabíjí nevinné děti. Vše kvůli penězům, slávě a moci. To byl důvod, proč začal Jindřich Dalibora nenávidět.
A teď tady mlčky sedí naproti němu. Naproti tomu zrádci, který kouká do země a sem tam usrkává piva. Tiše pozoruje okolí a mapuje terén, na Jindřicha se však ani jednou nepodívá. Asi si myslí, že ho v kápi nepozná.
Jindřich však nemá náladu na svého otravného bratra ani na jakoukoliv akci. Na pár hltů do sebe kopne pivo a zvedá ruku jako znamení, že chce zaplatit. Tajemný Dalibor upírá oči do země. Poté, co Jindřich nechá hospodskému pár grošů, se zvedá od stolu.
"Kampak, kampak bratříčku," podívá se na Jindřicha "cožpak jsi zapomněl?"
Jindřich se otáčí a usedá zpět na místo: "Jak bych mohl zapomenout, bratře? Tak o čem by si chtěl hovořit dnes? O výhodách Koluchů, o jejich úžasných cílech nebo o tom jak naplňující je zabít novorozeně před jeho vlastní matkou?" zahledí se Daliborovi upřeně do očí.
"Upřímně, zas tak naplňující to není. Mnohem větší sranda je vypleňování nevěstinců. Necháš si udělat tu nejlepší službu, fik a podřežeš tý děvce hrdlo."
"Vůbec si se nezměnil."
"To ty doufám ano. Mám tu pro tebe skvělou nabídku," usměje se a na stůl vyhodí obrovský měšec plný zlaťáků "a to je jen za vstup."
Jen za vstup? pomyslí si Jindřich. Koluchové jsou sice grázlové, ale mají zlata, o kterém se většině lidí ani nesní. Tolik peněz by nikdy u Otmarů Jindřich nezískal.
"Tolik dostáváš ty?" zajímá se.
"Méně."
"Nejsi tak dobrý bojovník?"
Dalibor sklápí zrak a dělá, že otázku neslyšel.
"No, bratříčku, někdo, kdo umí bojovat, by Koluchům prospěl, ale já to nebudu. Možná by ses mohl naučit boji ty, aspoň by si jim k něčemu byl," dořekne Jindřich a odchází od stolu
"Být tebou tak nikam nejdu," pohrozí mu Dalibor. Jindřich se jen uchechtne a vezme za kliku dveří krčmy.
Jen co se dotkne kliky, ozve se hlasité teď z Daliborových úst a společně zhruba se šesti muži vytáhne zbraň. Ti muži naneštěstí nejsou Jindřichovy spojenci, ale Koluchové. Otmarům, co do teď spokojeně seděli vedle nich, podřežou ve vteřině hrdla.
Jindřich neváhá ani vteřinu a okamžitě zaujme s mečem bojový postoj. Chvíli Koluchové drží Jindřicha v šachu a vyčkávají.
"Tak jak, bráško? Po dobrém nebo po zlém?" usmívá se Dalibor.
Jindřich ztěžka oddechuje. Je tam jen on a sedm Koluchů. Nemá šanci.
"Teď si mě celkem dostal. Dobře, chceš boj? Máš ho mít. Ale jen ty a já."
Dalibor chvíli nic neříká a zvažuje návrh. Přikývne.
Vychází za ven za hospodu, aby je neviděl někdo pro Koluchy nežádoucí. Muži kolem dvojčat udělají velký kruh.
Jindřich s Daliborem se od sebe oddalují na pár metrů. Jindřicha zasahuje chvíle nostalgie, protože mu to připomnělo staré časy, kdy si takhle souboje nacvičovali s dřevěnými meči. Teď mají oba dva ostré meče, které umí zabíjet. Jindřich nedokáže odhadnout kvalitu Daliborova meče, ale odhaduje, že bude o něco lepší než ten jeho. Naštěstí Dalibor nikdy nebyl dobrý šermíř, ale má výhodu ve zbroji, neboť nosí alespoň koženou zbroj na rozdíl od obyčejných šatů.
Oběma je nabídnuto zvolit si zbraň. Jindřich zůstává u svého jednoručního meče a štítu, protože sází na rychlost, ovšem Dalibor dává přednost halapartně, aby si soupeře držel od těla.
Duel začíná. Oba chvilku nervózně přešlapují, když se najednou Dalibor rozmachuje. Jindřich taktak uskočí vzad. Dalibor se pousmívá a pokračuje výpadem. Povede se mu zaháknout štít a bodnout Jindřicha do levého ramene. Jindřich zakřičí bolestí a zahazuje štít, aby mu nezatěžoval ruku. Dalibor se pokouší o další výpad, který končí velkým nezdarem. Míjí Jindřicha a ten mu vší silou přesekává dřevěnou násadu. Dalibor je téměř bezbranný. Jindřich ho silným úderem pravého ramene sráží k zemi a Dalibor padá na záda.
Stoupne si k němu, meč mu dá pod krk a pohlédne mu do očí. Je v nich strach.
"Myslím, že jsem vyhrál. Takže když dovolíš-
Jindřich se sune k zemi. Jeden z Koluchů mu z kuše střelil šipku do zad.

Znovu Jindřich nabírá vědomí až o několik hodin později. Nechápe, co se stalo a kde vůbec je. Leží na chladné zemi, zbaven meče s neskutečnou bolestí levého ramene. Je v cele. Koluchové ho unesli.
Hlavu sklápí do dlaní, ale než začne nad čímkoliv přemýšlet, uslyší to. Cinkání klíčů, chůzi a hlasy. Jeho cela je otevřena dvěma muži.
"Vstávej," pokyne jeden a pohlédne na pranýř v rohu.
Jindřichovy zorničky se smrští hrůzou a strachem. Ačkoliv něco podobného mohl od Koluchů čekat.
"Říkám vstávej."
K tomu se ale Jindřich nemá. Spíš se víc přilepí ke zdi, jakoby s ní chtěl splynout. Druhý muž ho po chvíli surově zvedne a odvleče na pranýř. Připevní ho a čeká na další povely.
"Jindřich z Lomu, bojovník Otmarů. Tak zpívej, ptáčku," povídá klidně první muž.
Jindřich mlčí. Absolutně neví, co říct. Má mlčet, lhát? Dělat, že nic neví, je hloupost a zkoušet nějakou diplomacii nemá vůbec smysl. Radši se nechá umučit, než aby vyzradil tajemství Otmarů.
"Libore, mohl bys," naznačí
"Samozřejmě, pane," přikývne a odbíhá pryč z cely.
Jindřich se pohledem zavrtává do země. Snaží se vymyslet plán na útěk, i když ví, že momentálně jsou jeho šance mizivé. Za chvíli se druhý muž vrací s rákoskou v ruce.
"Takže," začne "kolik máte bojovníků?"
Odpovědi se mu však nedostává. První muž se postaví za Jindřicha a rákoskou ho udeří do zad. Jindřich zasykne bolestí.
"Kolik máte zbraní?"
Ticho, které končí s dalším úderem rákosky.
"Tajné chodby v Pirkštejnu? Mluv, krucinál!"
Ale ani další rána do zad Jindřicha neoblomí. I když mu co nevidět vhrknou do očí slzy. První muž je vzteky bez sebe.
"Asi si neuvědomuješ, jak vstřícní k tobě jsme. Jestli si myslíš, že mlčení ti pomůže, jsi na omylu. Zítra se vrátíme. Pokud nám zodpovíš otázky a přidáš se k armádě, možná přežiješ," dořekne a společně s druhým mužem opustí celu.
Jindřich zápěstí s prsty už vůbec necítí, bolest v rameni po včerejším zápasu neustává a rány na zádech od rákosky tomu moc nepomáhají.
Uplyne hodina, možná dvě. Jindřich nemá o čase pojem. Ví jenom, že se musí co nejdřív dostat pryč.
Když v tu najednou znovu uslyší cinkání klíčů. Dveře cely se otevírají a v nich stojí postava zahalená v kápi. Jindřich už se připravuje na další mučení, ale dotyčný místo toho přeřízne nožem kožená pouta. Jindřich s údivem zdvihne hlavu a podívá se dotyčnému do tváře. Do tváře, kterou již několik let považuje za mrtvou.
"Dokážeš chodit?"
"Snad ano. Jak jsi se sem ale-
"Na toteď nemáme čas. Vstávej."
Tvář patří jeho bývalé spolubojovnici a přítelkyni Astrid. Před několika lety byla vyslána splnit úkol, ze kterého se již nevrátila. Všichni mysleli, že je po smrti. Přitom tu teď stála z masa a kostí.
"To si vem. Bude se ti to hodit," řekne a předá mu naostřený nůž
Astrid přehodí přes Jindřicha kápi a uhánějí skrz věznici směrem k východu. Protože je ale v celách tma, vidí sotva na krok.
Už se blíží k východu. Vše vypadá tak nadějně. Dokud se jim někdo nepřiplete do cesty.
"Kampak utíkáš, bráško?" neptá se nikdo jiný než Dalibor. Zahlédl Astrid, když kráčela do cel. Bylo mu jasné, že se ho pokusí vysvobodit.
Jindřich neváhá. Dalibora přitlačí k mřížím cely a nůž od Astrid mu vrazí pod hrdlo.
"Udělej to. Zabij mě," zašeptá Dalibor.
Jindřich je připraven mu hrdlo podříznout. Protože teď je téměř bezmocný. Dalibor teď za sebou nemá strážné, které by mohli Jindřicha střelit. Nemá nikoho, kdo by mu pomohl.
V dálce se ozývají kroky, což vykouzlí Daliborovi úsměv na tváři.
"Jindro, dělej! Musíme jít!" naléhá Astrid.
"No tak, zabij mě!" vybízí ho Dalibor
Jindřich už tlačí Daliborovi nožem na hrdlo, ale na víc se nezmůže. Nedokáže to.
Rozběhne se s Astrid k východu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama